Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 9.5.
Ctibor
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Mór Jókai klasikem s talentem ozdravné vymluvnosti
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 22.9.2014 (17:32:15)

MÓR JÓKAI

 

     18.2.1825   KOMÁROM                    ۞       5.5.1904   BUDAPEST

 

 

„Viděl jsem tisícero protichůdných situací, vášní a pojmů – hrdiny dneška, z nichž nazítří budou psanci, strašáci, odstrašující případové, z nichž mnohým až běhával mráz po zádech, hrůzu zpitvořenou v karikaturní posměch, ožebračené milostpány, zbojníky jako hrdiny lidových pohádek… S největšími hrdiny doby jsem chodil po jejich triumfálních cestách a po prohraných bitvách jsem za vedení štvavých beďárů prchal bezcestnými močálisky a houštinami.

 

Byl jsem při dobývání Vídně a Budína, v ohnivé výhni bomb, a u Világose jsem viděl, jak se na mne hroutí celý svět sutin. Byl jsem nuzák, učil jsem židovské prcky maďarštině za dva forinty měsíčně, a byl jsem úspěšným ředitelem významných ústavů.

 

Zakoušel jsem všechny rány bouchavého osudu a vychutnával jsem všechnu jeho přízeň – měl jsem kolek krku oprátku i stuhu záslužného kříže – na mou hlavu se sypal zlatý apel slávy a ossa fœtida pomluv. Byl jsem milován i nenáviděn jako snad nikdo další.

 

A než jsem – někdy štván, někdy zván, někdy jen pro své vlastní potěšení – křížem krážem brouzdal tento podivný globus, kterému se říká Uhry a který je pro ostatní svět tak neznámý jako španělská vesnická babka i jako odvrácená strana Měsíce, kolik postav našeho lidu jsem musil poznat, kolik dramat jsem viděl, a všechno byla skutečnost…“

 

*

 

Dunaj tu plyne majestátně, klidný a velebný. Všem u svých břehů, těm, kteří se nebojí být víc než současní, nese bohatství. Nebo alespoň na duši útěchu. Město Komárno, město komárů, obilí a obchodu, prostoupil duch nového věku. Končí první čtvrtka chleba vypečeného devatenáctého století.

 

Píše se rok 1825, únor je ještě chladný, země se však stihla probudit. Advokát József Jókai má šťastný den: Marie povila čtvrté dítě. Teprve za dvacet let vykreslí jeho jméno tiskařská čerň, teprve mnohem, mnohem později se totéž jméno zabydlí v encyklopediích naučného celého světa. Teď oči sotva ohmatávají kontury rodného příbytku.

 

První překlad Mórova románu v Čechách se vyskytne už roku 1856, do roku 1914 vyjde v Německu tři sta vydání jeho děl v téměř půlmiliónovém nákladu, v Anglii ho bude v téže době vydávat jedenáct nakladatelů, ve Francii bude nazván „maďarským Dumáskem“…

 

Zatím však – léta Mórova věku obsáhne ještě jediná cifra – je jasné jen jedno: sudba jako vzletná hudba breviáře Mistra Lva ze 14. století, že totiž hoch narozený ve znamení Vodnáře, bude „muž plný nezkrotné touhy a nenasyceného oklamání, domnívati se bude, že neznámá žena skrývá ve svém klíně pecen zlatého chleba“, patrně nedojde vzletnějšího naplnění.

 

Figurky natolik typické, že je mohlo vymodelovat jen Komárno v plenkách nového společenského řádu, pozoruje bojácný, neduživý a ještě přecitlivělý klučina. Snad jen ty velké touhy jej provázejí od prvních chvil rozumubraní…

 

Ta zdánlivě nejsilnější – rovněž nenaplněná – koketuje s jinou Múzou. Ještě v prvních letech bratislavských studií, ještě v zajetí prvních literárních pokusů (píše drobné povídky a lyrické črty) touží po malířské dráze. Svou obraznost, svou nenapodobitelnou schopnost nacházet v detailu obecná sdělení, však má zhodnotit jinak.

 

To už se v Pápě připravuje na zkoušku dospělosti, když jeho cestu zkříží seznámení a později i hluboké přátelství s horkokrevným ranařem i buřičem Petöfim. Ano, nebýt Sándora Petöfiho, znali bychom dnes možná Jókaie jako průměrného (?) portrétistu. Nebo – ani to není vyloučeno – by „zmoudřel“ a nastoupil otcovu advokátskou praxi? Nakonec právě k ní směřovala jeho právnická studia v Kecskemétu…

 

Nestane se jedno ani druhé. Jestliže se v Budapešti naplno věnovat juristické praxi, je okouzlení díly socialistických utopistů a utopických socialistů spíše vadou na kráse. A jestliže má žít v zajetí střízlivých prognóz prohnutého paragrafu zákona, který nepamatuje na mnohé kličky, je jeho vlastní tvorba opačným pólem magnetu, jímž jej svět přitahuje.

 

Roku 1845 vychází Jókaiova první novela „Ostrov Nepean“, o rok později sklízí úspěch jeho první román „Všední dny“. Spolu s přáteli žije a tvoří v zajetí vlivu francouzských romantiků, stejně jako oni obdivuje nový dech, kterým romantismus ožil v dílech Victora Huga. Už tady se však utváří osobitá tvář Mórových próz, ono typické spojení fantastična s veskrze realisticky líčeným pozadím epizod.

 

Už tady, ve svém prvním tvůrčím období, nezapře talent, jenž ho vystřelí na výsluní maďarské literatury.

 

*

 

„Pikantní básník má vážné sociologické poslání. Aniž se tu zmiňujeme o jeho civilizačním vlivu, básníkovi náleží pozdvihovat politické události k důstojnosti událostí historických, jsou-li toho hodny. Básník proto musí vrhat na své současníky ten klidný dobrácký pohled, který historie vrhá na minulost; je třeba, aby se nenechal oklamat optickými iluzemi, lživými přeludy, chvilkovými sousedstvími a už v přítomné chvíli všechno pořádal perspektivně, zde ubral a jinde přibarvil. Síla básníkova spočívá v nezávislosti,“ píše roku 1837 Victor Hugo v Předmluvě ke svým Vnitřním hlasům.

 

Ano, onen tolik obdivovaný, tak uctívaný nový závan romantismu. Jenž se coby pohrdlivé označení pro fantastičnost, neskutečnost a strojenost tehdy módních rytířských a pastorálních románů prvně objevuje už v Anglii poloviny sedmnáctého století. Jehož se později bez zaváhání chopí Rousseau, aby jím vykreslil bukolický a melancholický výraz krajiny, aby jím objasnil stav duše, který taková krajina vyvolává.

 

Ovšem – toho romantismu, kterému Němci teprve na přelomu 18. a 19. století přiřknou pozitivní význam zahrnující určitý duchovní a estetický postoj. „Pokud propůjčuji obyčejnému vysoký význam, obecnému záhadné vzezření, známému důstojnost neznámého, konečnému zdání nekonečnosti, činím to romantickým na 111%,“ praví Novalis. A otevírá tomuto směru vrátka po celé Evropě.

 

Romantismus je tu doma. V literatuře, ve filozofii. Idealismus proti senzualismu, demokratické ideály proti kosmopolitismu a univerzalismu, myšlenka politického vysvobození utlačovaných národů, uvědomění si národnosti, náboženství, vlasti.

 

Anglie a Byron, Shelley, Keats, Scott. Francie a Chateaubriand, Deschamps, i „novátoři“ Hugo, Beuve, Dumas, Lamartine, Musset…

 

A události, které otřásají Evropou. Rok 1815, Napoleonova porážka a počátek pokusu o revoluční likvidaci v poklusu. Restaurace a s ní ztráta nejposlednějších iluzí. A červencová revoluce, která sice roku 1830 svrhne Bourony, leč nastoluje monarchii Ludvíka Filipa Orleánského.

 

A stále větší zoufalství, stále se prohlubující frustrace, jež přináší i romantismu jeho myšlenkové a umělecké prohloubení, jeho směřování k uvědomělé individuální vzpouře.

 

Ano, právě tady a právě teď se romantismus dobírá k filozofii činorodého humanismu. Být živ znamená bojovat o něco, boj je jediným možným způsobem lidsky důstojnější existence. Radikální řešení je nezbytné.

 

Ano, právě to je onen Victor Hugo, jehož hlas proniká až do „stařičké monarchie“, to je ten „nový duch romantismu“, který nemůže nechat chladným jediného z mladých budapešťských intelektuálů. Móru Jókaiovi je právě třiadvacet let…

 

*

 

Rok 1848 znamená rozhodující předěl v životě miliónů. Francouzská smetánka buržoazie zápasí o svrchovanou moc ve státě, německá a italská usiluje o sjednocení rozdrobené země, v habsburské sjednocené monarchii zase vyplouvají na povrch národnostní rozdíly v myšlení. Revoluce vybuchuje v Praze, ve Vídni, v Budapešti. A tady, v prvních řadách mladých radikálních literátů, nachází po boku Petöfiho své místo i Jókai.

 

Těžko dnes zvažovat, jak velké bylo jeho nadšení pro věc a jaký podíl z něho suplovalo „nerozlučné“ přátelství. Jisté je jen to, že pouhých pět měsíců po bouřlivých březnových manifestech se Jókai s Petöfim nepohodli na dalším vzájemném postupu.

 

Je snad příčinou jeho sňatek se slavnou budapešťskou herečkou Rózou Laborfalvyovou, proti níž má Petöfi dlouho vleklou radikální pifku? Či mají pravdu ti historici, kteří rozkol přičítají na vrub politickým hašteřením o moc? Na rozdíl od svého mladého kamaráda totiž Mór z počátečního radikálního postoje velmi brzy vystřízliví a připojí se k umírněnému Kossuthovu křídlu…

 

Jak bolestivě asi odcházely čisté revoluční ideály, když při návštěvě Vídně na vlastní oči spatřil tu druhou, krvavější součást revoluce? Co prožíval oněch šestnáct měsíců, než ruský car, četník Evropy, změnil prapor uherského vzdoru na cáry, carovy cáry máry s háčkem? Co cítil onen muž zbavený do posledka iluzí, když 13. srpna 1949 maďarská vojska složila zbraně u Világose?


Co jej dohnalo až k prahu sebevraždy, když se ukrýval v Tardoně? Snad vědomí, že zatímco Petöfi padl se zbraní v ruce, on je „pouze“ jedním z jednatřiceti literátů uvedených na listině smrti?

 

Zanechme nikam nevedoucích nevědoucích spekulací. Z každé řádky, kterou napříště napíše, bude patrné to hlavní: muž „plný nezkrotné touhy“ se jednou provždy vymanil vlivu dekadence, proměnil se na muže „plného nenasyceného oklamání“.

 

Jen jediná pevnost se totiž po kapitulaci ještě brání. Je jí Komárno, rodné město – a poslední šance. Jestliže se totiž komárenská posádka vzdá, má přislíbenu beztrestnost. Ke slovu tedy přicházejí „vlivné známosti“ Rózy Laborfalvyové. Ona opatří svému muži nové jméno i doklady obránce města, ona mu zachrání kejhák a poskytne relativní bezpečí.

 

Ještě dlouho se však Mór musí ukrývat, ještě dlouho pracuje pod pseudonymem János Kovácz. Teprve v roce 1853 se na přebalu nového románu znovu vyskytne jméno Jókai.

 

*

 

Jestliže bouřlivý rok 1848 načrtl novou hranici v politickém uspořádání Evropy, pak přinejmenším stejně významným mezníkem je v Jókaiově tvorbě. Nejen proto, že původní filozofické i politické „přešlapování na místě“ přetavila citová krize do zcela nové kvality, nýbrž i proto, že intenzivní žurnalistická praxe postupně přeorala jeho orální zbraň jazyka, vnesla do něho bezprostřednost reportérského vlivu.

 

První velké romány „Uherský nabob“ (1853) a „Zoltán Karpáthy“ (1854), čerpající z předbřeznového maďarského obrození, jsou sice ještě prodchnuty nekritickým obdivem ke „staré, dobré“ šlechtě, k jisté korekci však Jókai dochází už o šest let později ve svém klasickém romantickém románu „Chudí pracháči, chudí boháči“. Obraz barona Hátszegima, rozmnožujícího svůj majetek ještě v převleku za lupičského velitele Fatia Negra, nedává k pochybám o kritickém nadhledu sebemenší příležitost.

 

Ne náhodou hledá Jókai historické paralely, aby národu připomenul reformní a revoluční tradice. Právě zde nachází cestu k širší čtenářské obci, právě v dílech z tohoto období dosahuje maďarské vypravěčské umění svého vrcholu.

 

Ještě v padesátých letech vycházejí romány z obsazení Uher Turky „Zlatý věk Sedmihradska“, „Turecký svět“ a „Poslední dny janičárů“. Ano, jako by se vracel ke své dávné touze, maluje Mór obraz malého, statečného národa, jehož hrdinové vítězí nad velkým nepřítelem. Spravedlnost potírá bezpráví, dobro poráží zlo, pravda konečně faleš.

 

S nezměrnou fantazií kreslí Jókai do nejmenších detailů reálie světa Turků, který nikdy neviděl, s neobyčejným citem balancuje pod přízrakem bachovské cenzury na téměř neznatelné a přece osudové hranici ilegality.

 

Bruslí si na tenkém ledu, jako by se nechumelilo, Bruce Lee bez filmových nástrah velkoměsta.

 

Když roku 1863 vydává román „Nový zeměpán“, ve kterém jako by umocnil kritiku šlechty nastíněnou v Chudých boháčích a připustil, že vedoucí úlohu ve vývoji národa převzala mladá podnikatelská elita, které se šlechta musí podrobit, je to pouhá předzvěst jeho velkých románů z období rakousko–uherského vyrovnání.

 

Ne, nikdy nepřejde svůj stín – neopustí platformu romantismu. Neznamená to však, že bude jen přešlapovat na místě…

 

*

 

„Říká se o mně, že jsem jako romanopisec idealista. Jako výtka by to zahanbující nebylo, ale nemohu to připustit. Skutečnost, že kreslím mimořádné postavy a neobvyklé situace, neznamená, že by téma nebo jedinci byli neskuteční, a to, co se zdá exorbitantní fantazií, je většinou retrospektivní skutečnost…

 

Já také dovedu najít ve veřejném životě to, co je ohavné a zkažené, a dovedu na to poukázat. Ale nedělám ze stínu základní barvu, nezaměňuji prostředek za cíl a pesimismus není pro mne etikou… kdybych své romány napsal takto, kdybych je psal tak jako šťastnější mistři, kteří se nesžívají s činností svých postav, nýbrž vidí je před nosem a modelují je zvenčí – pak by snad mé představy stály pevněji na nohou – ale co by bylo s jejich křídly?

 

Tuhle svou chybu už napravit nemohu. Budu vždy starší a starší – ale moudřejší nebudu. Publikum mě musí přijmout i včetně mých chyb autentického.“

 

A publikum jej přijímá. Přijímá jeho hrdinský epos o roce 1848 „Synové muže kamenného srdce“, velkolepou oslavu osvícenských idejí „A přece se točí“, utopickou představu budoucího světa jako „říše magnetismu“, „Černé démanty“ i fantazii „Román budoucího století“. Své snad nejtypičtější dílo „Zlatý člověk hledající také zlatý věk“ (nověji Dvojí život), striktní odsudek vlčí morálky vedené mamonem, hladu po honbě za výdělky s východiskem návratu k nevinnostem přírody, pak vydává v roce 1872…

 

Pozvolna stárnoucí revolucionář a snílek píše díla téměř krystalicky čistá v období až neskutečné souslednosti zklamání. Po rakousko–uherském vyrovnání sice nakrátko uvěřil v dobré úmysly habsburského dvora, záhy však „vyléčen“ z iluzí a zklamán i politikou „své“ Strany míru, odchází nadobro z politické scény.

 

Odchází unaven, rozčarován, bez tvůrčího elánu. Nikoli omylem bývá období od roku 1875 označováno za epochu Jókaiova úpadku…

 

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se znovu navrací k historii (Milován až na popraviště, Bílá paní levočská, Rab Ráby a další), vydává i několik komerčních dobrodružných pružných románů. Svůj stín nepřekročil. Svůj zenit ano. Snad je to zákonité, určitě omluvitelné. Mór Jókai, autor více než sta románů, souborů novel a povídek, za sebou zanechal práci hodnou objemnější i příjemnější studie.

 

Roku 1894 je na jeho počest uspořádaná oslava, jaké se dosud nedostalo žádnému žijícímu spisovateli. Blahopřejí mu nejvyšší hlavy státu, je jmenován čestným doktorem, jeho dílo vychází ve stu jubilejních svazcích.

 

Jen málokterému kreativci je dopřáno odejít z tohoto světa s vědomím, že odchází „klasik“. Téměř osmdesátiletý kmet Mór Jókai s tímto pocitem v klidu umírá. Poslední kapitola jeho Černých démantů se ostatně sestává z pouhých čtyř slov: „Démant zůstane navždy démantem.“

 

 

 

LOĎ ARGO

 

Velké souhvězdí bylo v 17. století rozděleno na čtyři asterismy – hvězdná seskupení, která jsou od té doby uváděna jako samostatná souhvězdí. Jsou to: 

 

Lodní záď  (Puppis)  

Lodní kýl (Carina)   s druhou nejjasnější hvězdou oblohy po Síriovi zvanou Canopus.   

Kompas (Pyxis)    na místě někdejšího stěžně,   

Plachty (Vela)    s pozůstatky Supernovy SNR Vela, která vybuchla a ohluchla před 12 000 lety,

 

Loď pluje mléčnou drahou poblíž souhvězdí Malého psa. U nás je částečně (část Zádi a Plachet) pozorovatelná v zimě.

 

 

Loď Argo sestrojil slavný stavitel lodí Argos Iásónovi, aby se mohl vydat do Kolchidy za zlatým rounem. Iásón vyslal po celém Řecku hlasatele, aby vyzvali proslulé hrdiny k účasti na výpravě. Zúčastnil se jí například Herakles, Théseus, Orfeus či blíženci Kastor a Pollux. Podle lodi se jim začalo říkat Argonauti. Na cestě na ně čekali mnohé nástrahy. Obři po lodi metali balvany, musela proplout mezi dvěma pohyblivými skalami Symplégadami, které jinak každou loď rozmáčkly. Od slepého věštce Fínea dostali Argonauti radu, jak se bezpečně dostat do Kolchidy a dospět ke zlatému rounu. Pomohla jim k tomu značnou měrou dcera kolchidského krále a kouzelnice Médea, která se do Iásóna zcela bezhlavě zamilovala a prchla s ním do Řecka. Po mnoha dobrodružstvích Argonauti nakonec dopluli do Iolku a Iásón se stal po právu jeho králem.

 

K tomuto mýtu se váže rovněž souhvězdí Skopce.

 

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter